Jeden svět oslavil na přelomu března a dubna 25 let své existence. V bilančním rozhovoru k výročí největšího festivalu lidskoprávních dokumentárních filmů na světě se za festivalem ohlížíme spolu se třemi lidmi, které tvář festivalu definovali – Igorem Blaževičem, Hanou Kulhánkovou a Ondřejem Kamenickým.  

Igor Blaževič stál v devadesátých letech u vzniku Člověka v tísni, založil a vedl festival od roku 1999 celkem 10 let a dnes působí v lidskoprávní organizaci Prague Civil Society Centre. Jeho nástupkyně Hana Kulhánková převzala festival v roce 2011 v a své know-how a důvěru okolí přetavila v celkem šest úspěšných ročníků, kromě Jednoho světa vedla také festivaly Mezipatra či Prague Pride. Ondřej Kamenický vede festival od roku 2017 a má pod palcem i jeho jubilejní 25. ročník, který proběhne od 22. března do 2. dubna 2023 v Praze, Bruselu a v dalších 27 městech po celém Česku.  

Některé otázky dostali stejné, jiné se liší ve vztahu k jejich osobnostem, případně okolnostem, kterým Jeden svět pod jejich vedením podléhal. Jak vnímají změny, kterými festival spolu s českou společností za čtvrtstoletí procházel, kde se jejich názory shodují a kde se liší? Jakým způsobem pomáhali utvářet jeho tvář a co by festivalu popřáli k narozeninám? 
 

Čím je pro vás Jeden svět? 

Igor Blaževič: Je to dítě, kterému jsem dal život ve chvíli, kdy si to nikdo nedokázal představit, ve správnou chvíli jsem ho ale také nechal jít. 
Hana Kulhánková: Festival, kde se lidé chtějí dozvědět víc než jenom to, o čem jsou filmy. 
Ondřej Kamenický: Jeden svět je prostor pro sdílení názorů a emocí. 
 

Igore, za založením festivalu a jeho názvem stojíte vy. Co vás k Jednomu světu dovedlo?  

Igor Blaževič: Od začátku jsme měli velice ambiciózní představu o tom, co chceme. Pro Šimona Pánka bylo důležité, kolik kam přivezeme kamionů s humanitární pomocí. Soustředil se na konkrétní pomoc pro konkrétní lidi. To jsem sdílel, zároveň jsem ale razil názor, že je stejně důležité, kolik lidí se o té pomoci dozví. Věděli jsme jen to, že chceme dělat festival dokumentárních filmů o lidských právech, ale nechtěli jsme ho tak pojmenovat. Měli jsme oprávněné obavy, že by nás to hned zaškatulkovalo pod velmi úzkou skupinu obecenstva. Chtěli jsme trochu chytlavější jméno. Důležitou roli hrál i pocit, který stál za vznikem Člověka v tísni. Nosil jsem v sobě to havlovské dogma, že jsme se stali svobodnou zemí a že přišla chvíle, abychom převzali část zodpovědnosti. Pocit, že už nejsme za zdí a že můžeme vracet to, co nám bylo dáno. Název Jeden svět v sobě tuto myšlenku nese. Snažili jsme se v české společnosti probudit pospolitost, solidaritu a vůli něco dělat, něco se snažit změnit. 

S Jedním světem jsem během následujících let prožil spoustu výzev. Tou poslední bylo hledání správné chvíle, kdy odejdu. Znám hodně festivalů, kde otcové a matky zakladatelé zůstali moc dlouho a ublížili akci, která vyrostla jen díky nim. Věděl jsem, že Hana Kulhánková je týmovou hráčkou, že umí pracovat s lidmi lépe než já, který jsem byl vždycky až příliš tvrdý či náročný, a že měla zkušenosti z festivalu Mezipatra. Hana přinesla týmovost, horizontálnost a také elán pro další roky. 
 

Hano, jaké to bylo, přebrat festival po Igorovi - tedy po někom, koho v rozhovorech sama označujete za legendu? 

Hana Kulhánková: Samozřejmě jsem se toho z počátku obávala, protože Igor byl a stále je pro mnoho lidí, včetně mě, velmi důležitá osobnost na poli lidských práv. Já jsem byla navíc relativně mladá, neznámá, a žena. Trvalo nějakou dobu, než jsem to i já sama přestala řešit a prostě se začala soustředit na festival, náš tým a celkově zlepšování všeho, s čím jsem třeba i sama nebyla tak spokojená. Igor byl vždy velkou oporou, se kterou jsem mohla konzultovat cokoliv. Zároveň mi nechal absolutně volnou ruku, abych festival vedla podle sebe. A tak jsem postupovala i já, když jsem pozici ředitelky opouštěla a vše předávala svému nástupci Ondřeji Kamenickému. 

Když jsem festival opouštěla, každoroční návštěvnost přesahovala 100 000 lidí, a základní tým byl plný schopných, motivovaných lidí, kteří věřili ve stejné hodnoty a měli svou práci rádi. Jako poslední z aktivit jsem rozjížděla je Jeden svět pro všechny, který je nyní platformou, která pomáhá dalším (nejen) kulturním akcím a organizacím být opravdu inkluzivní. 
 

Ondřeji, festival jsi převzal v roce 2017. Jaké výzvy přišly s rolí ředitele festivalu? 

Ondřej Kamenický: V první řadě ohromná míra zodpovědnosti.  Když se na to zpětně koukám, přijde mi, že jsme měli obrovské ambice udělat úplně všechno. Divím se, že jsme přípravy na 20. ročník Jednoho světa 2018 vůbec přežili (smích). Brzy po festivalu jsem pochopil, že není potřeba udělat všechno hned, protože na to stejně nejsou kapacity nebo finance. A je potřeba si energii rozložit. Něco schovat do šuplíku, nechat si nápady na příští roky. Přemýšlet nad tím, jak může festival vypadat za pět, ale klidně i za více let. 

Jedním z mých cílů bylo decentralizovat Jeden svět do regionů a vytvořit z něj doopravdy celorepublikový festival. Proto, že nemáme tento systém kde odkoukat, ladíme ho sami. U většiny světových filmových festivalů je jedno hlavní město a po festivalu proběhnou ozvěny, které obvykle ukazují jen to „nejlepší z centrálního festivalu”. My jsme to otočili, takže festival už třetím rokem poběží ve 28 větších městech se stejnou intenzitou i kvalitou ve stejnou dobu.
 

Ondřeji, jak vznikala Cena bezpečí, festivalové téma letošního Jednoho světa? 

Ondřej Kamenický: Téma vzniká z vnějších impulsů, které do sebe za ten rok spolu s festivalovým týmem nasajeme. V uplynulých letech jsme experimentovali s tématy, která byla někdy dost abstraktní, například Aktualizace systému v roce 2018, jindy naopak vcelku – například Až naprší a uschne v roce 2020. Pro letošek jsme chtěli s Cenou bezpečí vytvořit téma polemické, otevřené a rozrůzněné, který vyvolá v divácích řadu otázek. Téma bezpečí rezonuje v každém z nás jinak. Různá lidská práva jsou různě důležitá i pro členy našeho týmu.  A pestré je samozřejmě i naše publikum. 
 

Co pro vás znamená Cena bezpečí? 

Hana Kulhánková: To je hodně těžké. Myslím na ni velmi často, i s ohledem na blízkou válku na Ukrajině. Náš syn se mě pravidelně před spaním ptá, jestli u nás bude válka. Fakt, že to musí ve svých čtyřech letech takto prožívat, mě vždycky rozbrečí. Snažím se ho uklidňovat, zdůrazňuji jak celý svět Ukrajině pomáhá, a tak dále, ale je mi z toho úzko. Momentálně je pro mě cena bezpečí spojena s rodinou. Přála bych si, aby naše děti žily v zemi, kde je běžné, že děti vychovávají dvě matky a nikdo se nad tím nepozastavuje. České zákony ale ignorují zákony a povinnosti týkající se duhových rodin a vystavují nás zbytečnému stresu a nejistotám.  

Igor Blaževič: Dvacet pět let jsme žili v iluzi, že globální svět přináší jen prosperitu a bezpečí. Dnes dobře víme, že globalizace je ale i zdrojem strašlivých změn. Něco se stane v USA či v Číně a nabourá to celý tvůj život, který probíhá o tisíce kilometrů dál. Z toho plyne velká a oprávněná nejistota. Pro můj život je důležité pochopení, že bezpečí je neskutečně křehké. Garantovaná bezpečnost rychle mizí a existují mechanismy, které to ještě více urychlují. Křehkost bezpečí a jeho cenu si uvědomujeme více či méně s ohledem na to, v jaké historické fázi se nacházíme. 
 

Igore, v rozhovoru jste řekl: „Člověk se nechce dívat na jiného člověka jen jako na někoho, kdo je zdrcen, nad kým zvítězila moc a síla. Chce vidět člověka, který nese v sobě sílu, překoná výzvu. “ - je tohle počátek myšlenky festivalu Jeden svět? 

Igor Blaževič: Abych řekl pravdu, v počátcích festivalu jsem držel více utilitární přístup. Měl jsem pocit, že potřebujeme ukázat zločiny a burcovat veřejnost, aby si jich všimla. Že pak společnost bude chtít něco měnit, nebo ke změně nějak přispět. První tři roky festivalu to fungovalo – kontinuálně nám rostlo publikum. Po třech letech jsme ale klesli a dostal jsem zpětnou vazbu, že se na ty příběhy o utrpení lidé nechtějí dívat, že je to na ně moc. Příliš šokující, příliš negativní. 

Až poté jsem pochopil, že je lepší lidem ukazovat člověka v extrémní situaci, který tu situaci překoná. Osoby, které nejsou oběti, ale přeživší. Ty, kteří jsou schopni transformovat sebe sama a překonat výzvu. To diváky spíše namotivuje, aby přispěli, pomohli, nebo se jinak angažovali v pomoci tam, kde je to potřeba. 
 

Hano, jako ředitelka jste rozšířila program festivalu i o filmy s tematikou LGBTQ+ a dalších minorit. Bylo to snadné? 

Hana Kulhánková: Upřímně jsem na toto už úplně zapomněla, ale bylo to pro mě naprosto přirozené. V době mého přesunu do Prahy za prací (žila jsem a studovala v Brně) jsem byla několik let velmi aktivně zapojená do pořádání festivalu, který se nyní jmenuje Queer Filmový Festival Mezipatra. Prostě jsem v jednosvětovém programu chtěla najít obsah, který by reflektoval i můj život. Zároveň jsem byla od začátku úplně vyoutovaná, takže pro mě bylo naprosto normální, že mluvím o své partnerce a našem životě. Jsem ráda, že jsem v té době byla i inspirací pro některé mé kolegy*ně, kteří se díky této otevřenosti cítili*y v našem týmu dobře, a hlavně sami*y sebou. 
 

Ondřeji, platí Igorova myšlenka i po 25 letech, nebo se objevily i nové filmy a témata? 

Ondřej Kamenický: Co dříve mezi tématy programu Jednoho světa oproti dnešku chybělo, bylo propojení lidských práv a technologií. Stále častější jsou teď i filmy o sociálních sítích a jejich vlivu, umělé inteligenci nebo třeba o pojetí lidských práv ve vesmíru. Nabídka filmů, které letos najdete v kategorii SÍTĚ, by ještě před několika málo lety ani nevznikla. Kromě technologií program posílil i o environmentální tematiku – v současnosti jde o jeden z highlightů programu. 

Igorova myšlenka i dnes stále platí, ale je to trochu složitější. Lidskoprávní dokument má řadu definic, v základu by se ale dal rozdělit na dvě až tři skupiny filmů. K té první patří dokumenty o pasivních obětech represí – často jde o reportáže a svědectví z místa konfliktu o protagonistech, kteří zažívají peklo. Nyní to vidíme na Ukrajině, tyto filmy vznikají jako první, jsou syrové a nekompromisní.  

Ve druhé skupině filmů je oběť heroizovaná. Právě ty zmiňuje Igor – pojednávají o hrdinech, kteří se vzepřou vlastnímu osudu. Jde o autorský typ filmů, které obsahují ono drama, boj dobra se zlem, tedy něco, s čím se evropské či západní publikum dokáže dost dobře ztotožnit. 

 Třetí – hybridní – skupina kombinuje prvky těch prvních dvou, nebo jde úplně mimo vyjeté koleje. Hodně známý je například snímek Způsob zabíjení (2012, o rok později získal hlavní cenu na JS, pozn. red), který se zabývá bývalými obětmi i pachateli genocidy v Indonésii v 60.letech a rekonstruuje s nimi, co se stalo.  
 

Jak se proměnilo „lidskoprávní” klima let doby, kdy jste festival vedli nebo jej vedete, oproti dnešku? 

Igor Blaževič: Do konce devadesátých let byl lidskoprávní narativ normou, absolutní prioritou s univerzální platností. Zabíral nejvyšší místo na žebříčku. Žili jsme v době, kdy přežívala iluze unipolárního světa, kdy byla takřka veškerá moc na straně liberálního světového pořádku. Teď žijeme ve světě multipolárního chaosu, ve kterém mezinárodní mechanismy včetně těch lidskoprávních jen předstírají, že fungují.  

To, co bych já kategorizoval jako lidská práva a svobodu, to by dnešní mladý Igor definoval jako právo na volbu. To ale vnímám jako něco trochu jiného, jde o významný hodnotový posun. Lidská práva se posunula do kategorie sociálně-ekonomických témat. Klíčová témata současné doby jsou jinde – v ekologii či v technologiích.  

Hana Kulhánková: Pro mě je nejzásadnější ta generační výměna, kdy nyní vidíte mnoho mladých lidí, kterým není lhostejné, v jaké době žijí a jaká bude jejich budoucnost. Když přijdu nyní během Jednoho světa do festivalového centra a vidím tam současný festivalový tým, tak skoro nikoho neznám, většina týmu je tak o 20 let mladších, než jsem já, a přitom úplně cítím, že mnoho věcí vnímáme a prožíváme stejně. A to stejné platí i u publika a širší veřejnosti. U té mám na mysli například aktivity kolem Fridays for Future, ale také vlnu mladých lidí, kteří se angažovali kolem nedávné prezidentské volby v Česku (tedy hlavně okolo Danuše Nerudové). Svět je mnohem více propojený, a jenom solidarita okolo války na Ukrajině je obrovská. Stále věřím v lidi. A jak zpívá moje oblíbená zpěvačka Patti Smith: „People have the power, The power to dream, to rule“. 

Ondřej Kamenický: Předchozí dekády měly svoje velké milníky, kdy si lidi řekli, že svět už nebude tím stejným, jakým byl včera. My je máme bezesporu také – konflikt na Ukrajině, klimatickou krizi, na lokální úrovní celou řadu sociálních problémů. Samotné pojetí lidských práv doznává průběžně také řady různých změn, jak v české zahraniční politice, tak i v rovině filosofické. Řez by se dal najít také mezi generacemi, kdy práva první generace jsou zákony nad zákony a všechna další práva ekonomická, sociální, genderová a další jsou někdy vnímána jako jistá nadstavba. 
 

Jeden svět slaví svůj 25. ročník. Co byste festivalu popřáli? 

Ondřej Kamenický: Aby ho dál dělali lidé, co jsou pro něj zapálení, a vidí lidská práva i tam, kde je ostatní nevidí a jsou odhodláni na to upozorňovat. Abychom si drželi laťku stejně vysoko, jako teď, když máme mladý tým a jevíme se jako festival hlavně pro mladé publikum. Zároveň ale přeji festivalu, aby dokázal rozvíjet vazby i s dalšími diváckými skupinami. Také by se Jeden svět neměl vzdalovat minoritám a měl by tu být tu pro všechny, kteří se zajímají o svět kolem nás. 

Hana Kulhánková: Ať se stane zážitkem pro festivalový tým, tak jako se definitivně stane zážitkem pro publikum. Pro mě je Jeden svět festival, kde se cítím dobře, mezi svými lidmi. Je to jeden z mála festivalů, které totálně dávají smysl a přála bych každému, aby si zažil jednosvětovou atmosféru. 

Igor Blaževič: Aby měl permanentní ambice a snahu být relevantním a smysluplným festivalem. Přál bych Jednomu světu, aby nespadl do rutiny, ale permanentně se ptal, co může udělat, aby relevantní a smysluplný zůstal.