Blog: Festival zevnitř

Tip dramaturgyně
Dramaturgyně debat Tereza sedí na skále a pije z hrnku.

Dramaturgyně debat festivalu Jeden svět, Tereza Reichelová, nabízí vhled do příprav debatního programu a osobní tipy na nejzajímavější debaty letošního ročníku.

Věřte mi. Mít na starosti debaty na takovém festivalu jako je Jeden svět je čirá, živá radost. Nevím, jestli jste někdy přemýšleli nad tím, jak takový festival vypadá zevnitř, z pohledu nás jednosvětích umpalumpů, ale pamatuji se, že mě to kdysi docela zaskočilo. Už jenom když si vezmete, že než se vůbec řízne do samotných debat, je těch našich 84 dokumentů a 11 fikcí – takže skoro sto filmů – potřeba jeden po druhém nakoukat... aby debaty seděly, jasně, to dá rozum. 

Neříkám to ale proto, že bych si chtěla stěžovat, naopak. Těch pár měsíců a týdnů před festivalem, kdy se jako z ptačí perspektivy koukám na náš výběr filmů a skládám k němu příhodné hosty a hostky, je nesmírně opojných. Koukám, co se kde šustne, a nadšeně si už už představuji, jak se ten letošní Jeden svět hezky vplete do aktuálních společenských diskuzí, jaká to bude pecka a jak toho mají naše filmy a naše hoststvo hodně co říct. Jak říkám, je to radost.  

Jedním z nejdůležitějších, a přesto hojně opomíjených současných témat je podle mě právo na offline, na obyčejný fyzický prostor a vztahy tváří v tvář. Všichni o tom čas od času mluvíme, všichni se nad tím čas od času vztekáme, a stejně to skoro vždycky nakonec nějak zapadne a my zůstaneme trčet v tekutém písku digitálních platforem. Proto mě nesmírně potěšilo, že pozvání do online debaty po filmu Necítím nic (18.3. od 19:00 v Městské knihovně) přijal Tero Karppi, ústřední postava tzv. disconnection studies, který zkoumá především to, proč se nám tak strašně těžko drží vlastní připojenost na uzdě. 

Nemůžu se ale dočkat i druhé zahraniční expertní debaty. Magdalena Górska z univerzity v Utrechtu se totiž věnuje vzduchu a dýchání. Těším se, že ve velké debatě po filmu Nebe nad Zenicou (13.3. od 19:00 v Městské knihovně) zase jednou padne ušmudlaná představa, že příroda je něco nám vnějšího a politicky neutrálního. Přijde mi fascinující, že se do něčeho tak intimního jako je náš dech – duch, duše? – propisují společenské nerovnosti a že prastará představa mikrokosmu a makrokosmu, individuálního a planetárního, dechu a vzduchu, se tak oklikou vrací do současných debat.  

Co se týče hlubokých metafyzických diskuzí a účtování s antropocénem, určitě se stavím také na debatě po projekci filmu Zkompostuj mě (19.3. od 18:00 ve Světozoru). Naše dramaturgyně Lea Petříková si bude povídat s pohřební obřadnicí a lektorkou organizace Ke Kořenům Blankou Javorovou a přírodním hrobníkem a správcem Lučního hřbitova Adamem Vokáčem.  

Pokusím se zajít i na obě filmové pitvy do Ponrepa. Skvělý a silný film Karavana, který o sobě samých točí čtveřice afghánských uprchlíků ve Vídni a skrze kameru tak nabývá pevnou půdu pod nohama a odvahu tváří v tvář nehostinným institucím, přímo nabízí otázku po dekolonizaci filmu: o ní bude mluvit kurátorka Národního filmového archivu Klára Trsková a člen iniciativy Hlavák Dávid Lipkovič (14.3. od 18:00). Filmová publicistka Kamila Boháčková pak po – také skvělém a silném – filmu Odstíny Iráku nabídne přednášku o animovaném dokumentu (17.3. od 18:00). 

Naprostý úžas ve mě vzbudil film Riverboom. Nevím, jestli vám spíš doporučit projekci s debatou s protagonistou Paolem Woodsem (19.3. od 20:30 v Lucerně) nebo s vedoucím humanitární sekce Člověka v tísni Janem Mrkvičkou (16.3. od 15:30 v Městské knihovně), ale to je v tomhle případě asi vedlejší. Dvacet let staré záznamy z Afghánistánu těsně po invazi, na které budete zírat a říkat si, jak se za to poslední hutné čtvrtstoletí proměnilo v mezinárodních vztazích teda ale úplně všechno. 

Navýsost aktuální Gaze, když už jsme na tom Blízkém východě, se věnuje hned několik našich dokumentů. Doporučuji velkou panelovou debatu po projekci filmu Gaza v bodě nula (16.3. od 19:00 v Městské knihovně) nebo diskuzi s česko-izraelskou filmařkou Natašou Dudinski po projekci filmu Žádná jiná země (15.3. od 20:30 v Lucerně), který na loňském Berlinale vzbudil nemalý poprask. 

Mou srdcovkou jsou letos ale také filmy, které citlivě opracovávají komplikované vztahy v rodinách, v nichž se k sobě lidé snaží chovat s respektem a vycházet vstříc konkrétním potřebám druhých, přestože je to náročné. V první řadě mám teď na mysli fantastický fikční film Jsi můj celý svět o romantických vztazích a rodičovství lidí s mentálním postižením (20.3. od 18:00 v Bio Oko s Jaroslavou Prchalovou a Veronikou Pinkavovou z organizace Freya), ale získaly si mě také dva dokumenty, které – každý po svém – tematizují podporu starších lidí v tom, aby mohli zůstat nezávislí a sami sebou: něžný film Hawa píše o stárnoucí afgánské ženě, která se na stará kolena pustí do čtení, psaní a podnikání a přitom dál nepřestává pečovat o celou svou početnou rodinu (14.3. od 18:30 ve Světozoru), a Báječný stroj na rýžování zlata o mezigenerační empatii, i když jde o trochu švihlého otce, co navzdory zdravotním komplikacím ne a ne přestat rýžovat zlato (13.3. od 20:30 v Bio Oko nebo 20.3. od 21:00 ve Světozoru). 

A nakonec Vlci vždy přichází v noci je s přehledem nejkrásnější film, jaký jsem viděla za hodně dlouhou dobu.  

Není toho málo, uznávám, ale to uběháte! Bude to stát za to. 

Další novinky

Starší novinky