Dramaturgická práce na Jednom světě v člověku generuje hodně pestré emocionální prožitky. Při sledování desítek až stovek filmů máte totiž možnost zažít si spolu s protagonisty*kami mnohé; často jsou to velmi silné zkušenosti na hraně – bezpečí, života, zákona. Někdy jsou to tvrdé doteky neúprosné reality těžce zkoušených lokalit, jindy projevy nepředstavitelné síly lidí navzdory šíleným politickým nebo společenským okolnostem.  

A pak se občas stane, že při sledování zažijete trochu jiné emoce, které jako by přišly z paralelních světů, co jsou nesmírně přesvědčivé, podvratné, hravé, subversivní, vtipné, někdy bizarní, jindy záhadné, ale vždycky strašně cool! Ať už tohle slovo vnímáte jakkoliv, jedno je jisté. Cool filmy si na nic nehrají, a pokud přeci jen, daří se jim to velmi autenticky. Dotýkají se populárních, nebo naopak přehlížených společenských fenoménů, o nichž stojí za to přemýšlet. Nebojí se upozorňovat na tabuizované problémy, a dělají to přitom odvážně a hlavně jinak, než bývá zvykem. Bezprostředně, hravě, alternativně.  

Výsostným cool filmem je bezesporu Balománie, strhující živelný ponor do tajné komunity brazilských výrobců horkovzdušných balonů, které po měsících náročné výroby ilegálně vypouštějí do vzduchu (a někdy je dál honí v krajině). Balománie je divokou meditací (něco takového je v tomto filmu opravdu možné!) o zvláštních vášních, nepochopitelných obsesích a neutuchající touze po životě; při jejím sledování jsem pocítila takový úžas z reality, jako snad nikdy.  

Dalším fascinujícím filmem, který zase propojuje dokument a sci-fi žánr, je Generace kyborg, uvažující o hranicích lidství, možnostech technologického vylepšení těla a nových podobách prožívání. Že je identita navždy proměnlivá a člověk se může stát, kým chce (i kyborgem!), dokazuje ve filmu hudebník Kai, který dorazí na projekci v pátek 14.3. od 18:00 hod. Co se stane během tohoto super cool večera, kdy se v Bio Oko střetne kyborg Kai a režisérka Balománie Sissel (ta promítá svůj film od 20:30), je už nějakou dobu předmětem dohadů a fantazií v našem programovém týmu.  

Cool filmy se nebojí zabořit do osobních, často obtížných zkušeností – a výsledkem jsou díla, která můžou změnit svět i jeho společnost. Takovým snímkem bezesporu je Můj sextortion deník, v němž se odvážná režisérka Pati rozhodne mapovat svou traumatickou zkušenost oběti vydírání odcizenými explicitními fotografiemi. Film pomocí hravé vizuality desktop prostředí a otevřenosti režisérky pátrá po vinících a osvobozuje oběti od útlaku společnosti, která podobné porušování lidských práv dovolí. V introspektivním snímku Muži mlčí režisér s nadhledem zkoumá, proč muži, včetně něj samotného, často neumí vyjádřit své emoce. Tento film mě nesmírně překvapil svou přívětivostí, sebekritickým humorem a opět odvahou režiséra čelit vlastním zábranám, stereotypům společnosti i filmovým očekáváním, když se třeba nebojí odhalit chyby při natáčení. Být k sobě i publiku transparentní je nesmírně osvěžující!  

Nečekané vize toho, kam by mohla současná společnost směřovat, nabízí taky filmy Zkompostuj mě a Sny. První z nich se zabývá zdánlivě depresivním tématem, pohřbíváním. Nenechte se však zmást, jedná se o jeden z nejpozitivnějších snímků, co jsme letos viděli! Film totiž představuje fenomén přírodního pohřebnictví, tedy progresivního uvažování o alternativních způsobech pohřbívání, jež nedrancují životní prostředí tak, jako současné funerální metody. Kompostování je ostatně hluboce filozofické; vždyť transformace našich ostatků v přírodu (když z vašeho těla po smrti vyroste třeba strom) možná může vyléčit naši egoistickou a materiální společnost. Promluvit si o tomhle s pohřební aktivistkou Blankou Javorovou z organizace Ke kořenům a ekohrobníkem Adamem Vokáčem po projekci 19.3. ve Světozoru bude nekonečně cool. Sny se noří do oblasti lidské existence, kterou máme možná tendenci trochu opomíjet – do snění. Charizmatické protagonistky filmu odhalují, jaké všechny podoby mohou sny mít, a že se nejedná jen o věc spánku, ale třeba i odpoutání se od reality skrze denní snění nebo autohypnózu. A to vše zprostředkované cool formátem filmu, který kombinuje informace i atmosféru na hraně mezi bděním a snem. Snové! 

Než jsem viděla cool filmy, o kterých píšu, úplně jsem nevěřila, že se při sledování programu Jednoho světa dá nahlas smát a skvěle bavit. A pak přišel Riverboom, výbušný filmový deník z rozjitřené doby roku 2002, kdy se režisér filmu Claude vydal na šílenou cestu přes Afghánistán. Země se vzpamatovávala z americké invaze a Claude se společně se svými kamarády, novinářem Sergem a fotografem Paolem, vydal střemhlav na roadtrip po lokalitě, která si toho zažila a stále zažívá víc než dost. A jak to tak bývá s důležitými cestami, vedou nejen dál, ale hlavně dovnitř, a tak se režisér velmi vtipně i hluboce zamýšlí sám nad sebou, reflektuje místní kulturu i vinu, kterou za mnohé nese Západ, a dostává se do nitra toho, čím může být přátelství pociťované k lidem, ale i kulturám a místům. Riverboom je skutečně jedním z nejvtipnějších filmů, co festival kdy představil, a přitom zůstává veskrze empatickým; nenechte si ho ujít na projekci 19.3. v Lucerně, kam dorazí i jeden z protagonistů, Paolo.  

A protože takto dlouhý text už není cool, na závěr jen suše doplním tipy na další cool filmy, které v programu můžete najít: D jako daleko, Pouštní duše (s možná nejvíc cool protagonistkou programu a message, že někdy je cool si počkat), nebo Sexrobotí šílenství.