Nukleární nomádi*ky se potýkají s únavou i vysokými dávkami radiace. Jejich hnacím motorem jsou ale výhodné platové podmínky. A tak se každé ráno probouzejí ze snu o vlastní zahrádce do pusté krajiny plné betonových chladicích věží s oblaky páry, jíž kočují ve svých mobilních domech. Klaustrofobní život na několika metrech čtverečních střídají záběry na nekonečné planiny atomových elektráren a parkovišť. Život v karavanu tu není synonymem romantického útěku ze společnosti, naopak se stává klecí kapitalismu, z níž není úniku. Poetický dokument tak hledá balanc mezi osobním životem, extrémně nebezpečnou prací a otázkou udržitelné energetiky budoucnosti.