Od úvah o geologickém čase v Texadě přes feministické zkoumání palčivých společenských otázek třeba v Desetihodinovém okně až po spirituální vhledy projektu Vznášet se s duchy a existenciální reflexi života s postižením (Světelné skvrny), projekty letošního výběru využívají imerzní technologii k přiblížení ryze osobní perspektivy postav nebo takových úhlů pohledu, jež se zdají při běžném vnímání nepředstavitelné.
Až do nebes zve projekt 21–22 Čína, který ptačí perspektivou zachycuje proměny industrializované čínské krajiny a strhujícím způsobem tak poukazuje na realitu antropocénu v ekologicky drancované zemi. Možnost projít si doslova peklem zprostředkovává znepokojivý film Vzala jsem si smrtící dávku bylinek, vyprávějící o anabázi pro-life aktivistky, jež je tvrdě konfrontována s důsledky své ideologie. Imerzní projekty také rozšiřují filmové možnosti, jak zprostředkovat lidské vnímání— díky specifické technologii je v nich možné prožít zpomalení reality, její rozložení na mikročástice, a dostat se tak daleko blíže tomu, jak doopravdy funguje lidská mysl.
Že naše vzpomínky jsou útržkovité a že příběhy nelze plně pochopit v lineárním vyprávění (ale možná daleko přesněji právě v mnohadimenzionální imerzní tvorbě), ukazuje niterný projekt Zapamatuj si tohle místo: 31°20′46″N 34°46′46″E. Autorka v něm působivě rekonstruuje bolestnou zkušenost ztráty domova na útržcích příběhů palestinských žen.