Na světě je v současnosti okolo padesáti zavedených lidskoprávních festivalů. Jeden svět dnes už patří mezi nejznámější a největší z nich, co se týče počtu promítaných filmů, diváků i rozsahu doprovodných aktivit. Kromě každoroční akce v Praze a dalších českých městech Jeden svět již řadu let úspěšně napomáhá vzniku podobně zaměřených festivalů po celém světě, zejména pak v zemích bývalého sovětského bloku. Sesterské festivaly probíhají na Slovensku, Ukrajině, v Bulharsku, Kyrgyzstánu, Rumunsku, Srbsku a dalších místech. Právě tato činnost inspirovala vznik příručky Jak uspořádat lidskoprávní festival, jež shrnuje dosavadní praxi Jednoho světa a devíti vybraných festivalů.

 

První část této anglicky psané publikace nabízí především praktické rady týkající se produkce, fundraisingu, vytváření rozpočtu, výběru filmů, propagace, zvaní hostů nebo práce se školami a studenty. Jednotlivé kapitoly jsou vždy založené na konkrétních zkušenostech autorů, ovšem převedených do obecnějšího a přehledného rámce. Spojující linkou všech textů jsou úvahy o identitě lidskoprávních festivalů, které se zvláště ve svých začátcích mnohdy potýkají s otázkou, čím se vlastně liší od běžných dokumentární festivalů s často shodnou filmovou náplní. Zakladatel festivalu Jeden svět Igor Blažević uvádí v sekci Jak začít, že hlavní odlišností není samotný výběr filmů, ale důvod, proč se tyto filmy vyberou, jakému publiku se ukazují a způsob, jakým s nimi festival pracuje v dlouhodobém horizontu. Za klíčové pilíře jakéhokoli lidskoprávního festivalu pak považuje – samozřejmě vedle promítání filmů s lidskoprávním, politickým a sociálním obsahem – rozvinutý celoroční vzdělávací program, úzkou vazbu na nevládní a občanský sektor a dobré diskuse po projekcích.

 

 

Nepochybně jsou některé zkušenosti nepřeveditelné a některé rady nepoužitelné mimo středoevropský kontext. Proto nabízí druhá část knihy případové studie z různých zemí a politických režimů. Festival Ciné droit libre například popisuje těžkosti s překonáváním cenzury a jiných autoritativních zásahů vlády v Burkině Faso, jakož i problém pravidelných výpadků proudu uprostřed projekcí. Srbský festival FreeZone je zase dobrou ukázkou, jak složité může být obnovení zájmu o okolní svět a globální problémy v zemi traumatizované vlastní nedávnou válkou. Na trochu lehčí notu hraje příspěvek zakladatelky festivalu Amnesty International, v němž radí, jak učinit pro širší publikum lidská práva více „sexy“. Inspirující je i text o využití internetové distribuce z One World Berlin, sesterského festivalu Jednoho světa.

 

Autoři příručky doufají, že festivalové příběhy a rady trochu usnadní cestu novým  akcím a zároveň ukážou stále rostoucí možnosti propojení lidsko-právní osvěty, angažovanosti a filmového umění.

 

Elektronická verze příručky je ke stažení zde, tištěnou verzi si můžete objednat na emailu program@oneworld.cz.